Jan Železný: O Primeru se přetahujeme se ženou

Jan Železný není jen výjimečný sportovec a člověk, ale také velmi dobrý řidič. „ Když jsem doma, jezdím denně a jiné to není ani na soustředěních, protože máme vždy k dispozici nějaké auto. Víc než půl miliónu kilometrů jsem najezdil bez nehody, pokud nepočítám nějaké škrábance ze začátků, kdy jsem neuměl couvat a o něco jsem se otřel,“ chlubí se. Neskrývá, že rád jezdí rychle, dokonce ho láká pořídit si do rodinné garáže sportovní vůz. Jak je na tom s placením pokut? „Mám celkem štěstí, že radary až tak často nepotkávám. Platil jsem ani jenom dvakrát, ale přiznávám, že párkrát jsem to uhrál na to, že mě poznali. Ale až skončím budu se muset uklidnit. Jednak už mě nikdo nepozná a jednak s tím novým počítačovým systémem prohřešků bych za chvíli přišel o řidičák. A to nemůžu potřebovat,“ říká.

Během svého života už vystřídal pěknou řádku aut. Už čtyři roky je ale spjat s Nissanem a nedá na něj dopustit. „Trošku mě mrzí, že pokud pochválím nějaké auto, tak se to ode mě hned bere jako nucená úlitba sponzorovi. Ale já jsem s Nissanem opravdu spokojený. O naší Primeru se pořád musím přetahovat s manželkou Martou, která odmítá jezdit mercedesem,“ přibližuje. A v čem mu připadají Nissany tak výjimečné? „Především mi imponují jejich jízdní vlastnosti, podvozek s multilinkem je něco úžasného. K nabízené kvalitě mají přitom Nissany výhodnou cenu. Několikrát jsem už uvažoval o koupi vlastního auto, hlavně jak jsem předtím mluvil o touze po sporťáku. A právě Nissan je byla značka, za kterou bych ty peníze klidně utratil – kupé 200 SX mě moc láká, je to dělo na výborném podvozku,“ prozradil světový rekordman.

Vztah k Nissanu výrazně utužil již zmiňovaný rok 1998, kdy Železného kariéra po těžkém zranění ramene pravé odhodové ruky doslova visela na vlásku. „Zdaleka ne všechny firmy se zachovaly tak, jako Nissan. Jako by mě v Nissanu nebrali jen coby sportovce současnosti, který má právě teď nějaké úspěchy a vozí medaile. Spíš se mi zdá, že mě už pokládají za tradici. Že i kdybych už v životě nic nedokázal, tak pořád určité jméno mám,“ snažil se vypátrat kořeny sponzorovy náklonnosti.

Jan Železný

V Seville bronzový

Vydalo by to na celou knihu, popsat dlouhatánskou, strastiplnou a především megaúspěšnou sportovní dráhu oštěpaře Jana Železného. Jeden z nejlepších českých sportovců všech dob od roku 1992 posbíral v nepřetržité sedmileté řadě vítězství ve všech špičkových soutěžích včetně olympiád a mistrovských kláních. Na letošním mistrovství světa v Seville skončil na fantastické bronzové příčce navzdory loňskému zranění, díky němuž ho sportovní svět prakticky odepsal. Daleko cennější než veškeré medaile, tituly, světové rekordy a ceny, je tak v širším kontextu skutečnost, že se dvakrát dokázal vyškrábat zpátky až na samotný vrchol, byť nad jeho kariérou dělali velikánský kříž už i lékaři.

Plný šestek byl den, kdy Jan Železný v mladoboleslavské porodnici poprvé zakřičel. Bylo 16.6.1966 a malý Honzík se prodral na svět, byť jeho maminka, bývalá československá rekordmanka v hodu oštěpem, jej čekala až za dva měsíce. Jako dítě oštěpařských rodičů odmala mrskal vším, co bylo zrovna po ruce. Když začal odrůstat, koketoval s házenou a hokejem, ale jakmile mu v patnácti letech otec vložil do ruky oštěp, měl o budoucnosti jasno. Vyučil se ve Škodovce automechanikem a během vojančení v Dukle Bánská Bystrica si namluvil manželku Martu. Pár dnů pře svými jednadvacátými narozeninami hodil v Nitře poprvé světový rekord (87,66 m) a úspěšné léto zakončil bronzovou medailí z mistrovství světa v Římě. O rok později se už už viděl, jak na nejvyšším stupínku přebírá v Soullu zlatou olympijskou medaili, jenže Fin Tapio Korjus ho posledním pokusem celé soutěže odsunul na druhé místo. V dalším roce začal laborovat se svým zdravím a nesnesitelnými bolestmi v zádech. Až při nejdůkladnějším vyšetření se přišlo na zlomeninu dvou obratlů! To je konec, soudili tehdy mnozí škarohlídi. Odpověď Jana Železného byla poměrně zřetelná. Rozpadající se záda patřičně vyztužil svalovým korzetem a roku 1990 podruhé přepsal rekordní tabulky (89,66 m). V další sezóně posunul hranici historického maxima za devadesátimetrovou hranici a pak už odstartoval svou zlatou éru. Odnesl si zlaté medaile z Her v Barceloně 1992 i Atlantě 1996 a čtyřletý cyklus proložil dvěma tituly mistra světa ze Stuttgartu 1993 a Goteborgu 1995. Naprostou dominanci podtrhoval neustálým posouváním hranice světového rekordu, který přes 94,74 m, 9554 m vytáhl až k neuvěřitelnému číslu 98,48 m. V době, kdy začal nahlas uvažovat o překonání stometrové hranice, přišla druhá osudová rána. Při banálním tréninku v Nymburce upadl tak nešťastně, že si totálně zdevastoval rameno pravé odhodové ruky. V tu chvíli snad ani on nedoufal v návrat, ale skvělá práce lékařů z motolské nemocnice ruku v ruce s nezdolnou vůlí mu umožnily návrat mezi absolutní světovou špičku. A za to mu patří stejné uznání, jako za všechny vybojované medaile.

Nissan magazín 3/99