Jak jsem se naučil mít rád zatáčky

Nejdůležitější je předvídat: „Později je vždy už moc pozdě.“

Naštěstí je Oliver většinou blízko, přede mnou, za mnou, vedle mne – to je velmi uklidňující okolnost. Nejraději ho mám před sebou, protože za ním dokážu na okruhu jet ta nejhezčí, nejrychlejší a nejbezpečnější kola s nejmenšími chybami (což ostatně není žádné zvláštní umění). Oliver mě rádiem přátelsky chválí „velmi pěkně“, „je to čistě“ (což přirozeně neslyším nerad) a vysvětluje zásady rychlé zatáčky. Například: „Jsi-li na začátku zatáčky příliš rychlý, ztratíš rychlost při výjezdu z ní.“

Nejobtížnější okamžik těchto rychlých dní na trati bude ten, až mne Oliver a jeho kolegové pošlou na okruh bez asistence. Náhle budu úplně sám. Se sebou samým, s autem a příští zatáčkou. Oliver mi ukázal každé místo, kde mám brzdit, každé místo, kde mám otočit volantem, ale najednou, jako by ta místa zmizela a moje jízda ztrácí něco na jistotě a harmonii.

Jsme – včetně mechaniků – přesně třicetičlenná skupina, která se sjela na Katalánský okruh v Barceloně vyzkoušený i formulí 1. Máme s sebou tucet A8 4.2 quattro, silných (228 kW/310 k z osmi válců), stabilních (pohon na všechna kola quattro) s pětistupňovou převodovkou tiptronic, která ušetří námahu při ovládání spojky a řazení. Tak se můžeme zcela soustředit na řízení a brzdění.

Jsou s námi tři instruktoři jízdy: Oliver Rudolph, bývalý jezdec rallye; Jochi Kleint, bývalý evropský mistr rallye; Uwe Fricker, vedoucí akce. Jde o to naučit se ovládat auto i v nebezpečných situacích – tedy zdokonalovací kurz. Některé věci se můžete naučit a vyzkoušet si je jen v blízkosti mezních podmínek, a tak je nejlepší absolvovat takový trénink na uzavřeném a zajištěném terénu závodní trati.

Tentokrát se kurz koná v Barceloně, koneckonců Audi klade důraz i na půvabné prostředí, účastníci se mají cítit příjemně i mimo auto.

„Ještě jednou!“

Vy, milá čtenářko, milý čtenáři, i já, přirozeně víme, že jsme dobrými řidiči, a po dlouholetém ježdění bez nehody jsme zkušenými rutinéry za volantem, které je sotva možné naučit ještě něco nového.

Oliver si všímá, že špatně sedím. To je také jediné, co můžete ve svém autě provést sami bez instruktora: posuňte se se sedadlem dopředu. Ještě kousek. Většina řidičů sedí totiž správně teprve tehdy, má-li pocit, že sedí už moc vepředu. Ideální pozice je následující: paže na volantu lehce ohnuty v poloze „čtvrt na deset“, abyste mohli řídit rychle, přesně a – ve většině případů – bez přehmátnutí; nohy mírně ohnuté, abyste mohli ovládat brzdu a spojku bez plného natažení nohy. Kdyby vám tato vaše nová poloha připadala poněkud nezvyklá, podívejte se do kokpitu závodních vozů: rychlí piloti sedí jaksi přímo před volantem.

Brzdění je nejdůležitější disciplínou, chceme-li autem jezdit dobře a rychle. Právě v této oblasti se díky masovému rozšíření ABS v posledních letech nejvíce změnilo. Má to nespornou výhodu: můžete současně brzdit a zatáčet.

Prvním cvičením je klasický manévr vyhýbání. Plný plyn až k prvnímu kuželu, pak maximální brzdění s krátkým vybočením doleva a zpět do přímého směru. Nevyhnul jsem se typické chybě: brzdím tak váhavě, jako bych měl strach, že se pedál zlomí. Mezitím absolvujeme cvičení za sucha: šlápnout na brzdu až na doraz. Musí to být silný, rychlý úder na pedál (a už teď se ukazuje, že správná poloha při řízení je výhodou, protože tak lze snáze vyvinout potřebný brzdný tlak). Jeden účastník říká: „Jezdím už přes deset let s ABS a teprve teď vidím, že jsem ještě nikdy správně nebrzdil.“ To je na jedné straně dobře, protože to vypovídá o opatrném stylu jízdy, na druhé straně špatně, protože bychom měli být v případě nouze připraveni na správný manévr. Po druhém třetím průjezdu zůstávají všechny kužely stát, mezitím jsem se totiž naučil včas a nepříliš prudce točit volantem.

Už v prvních hodinách můžeme pozorovat něco, co se v průběhu kurzu vyskytne ještě mnohokrát. Je to fenomén slůvek „ještě jednou“ vyslovených zcela dospělými lidmi. Pozdě odpoledne, když se závodní trať zavírá, se smlouvá o každou minutu za volantem. Účastníci mají z tréninku velké potěšení a neváhají, proti byly jen tři hlasy, posunout ranní odjezd z hotelu na dřívější hodinu, na půl osmou.

Ale žádný strach, v programu sestaveném firmou Audi je dostatečná časová rezerva pro ty, kteří nechtějí jen jezdit autem. Takže zbývá dost času na objevování Barcelony, na procházku městem i na večerní ochutnávku rušného nočního života. Vrcholem, pokud neuvažujeme samotný okruh, je vyhlídkový let vrtulníkem nad městem.

Proti instinktu

Cvičení jsou stále náročnější: slalom, kombinace zatáček, přetočení a nedotočení, brzdění do zatáčky. V principu jde vždy o to, mít cit pro auto, poznat jeho dynamiku a využít ji.

I když víte, jak získat opět kontrolu nad nedotočeným autem, správnou reakci byste si měli nacvičit, aby přešla do krve. Tak například v této situaci je dobré řízení více otevřít, a tím se vlastně o kousek přiblížit k překážce (vodícímu pruhu, stromu). Je to proti přirozenému reflexu před překážkou více a více točit (ale čím více se snažíte zatočit, tím přímější stopu auto sleduje). Ještě důležitější je získat dostatečnou zručnost, je-li třeba srovnat zadek přetočeného auta. V tomto případě je třeba reagovat ještě rychleji a přesněji. Otočíte-li volat do opačného směru příliš prudce, následuje výkyv do vámi zvoleného směru a auto lze stále obtížněji stabilizovat. Závěr je jasný: raději otočit volantem do opačného směru dvakrát krátce než jednou příliš dlouze a prudce.

Důležité! V autoškole jste se asi učili nikdy nevjíždět do zatáčky s brzděním. Toto pravidlo – brzdit, zatočit, dát plyn – sice stále znamená ideální projetí zatáčkou, ale dnes už neplatí pro všechny případy. V krizové situaci je lepší šlápnout na brzdu a v zatáčce pokud možno co nejvíce snížit rychlost. ABS totiž v každém případě zaručuje řiditelnost, auto sleduje směr určený volantem.

Hned první večer se učíme v hodině teorie, že všechno je vlastně zcela jednoduché. Kolo může vždy přenést jen určitou míru podélných (brzdění, akcelerace) a bočních sil (zatáčky). Je-li jejich součet příliš velký, auto začne klouzat a je třeba jednu z veličin redukovat. Tato fyzikální poučka ostatně vysvětluje promyšlený princip pohonu všech kol quattro. V porovnání s auty s předním nebo zadním náhonem přenáší každé kolo jen 25 místo 50ti procent hnacího výkonu, a může tedy zvládnout působení větších bočních sil, což v praxi znamená lepší chování v zatáčkách.

Co se však člověk během těchto základních cvičení naučí především, je určité předvídání. „Později je vždycky pozdě,“ jak nezapomene při každé příležitosti připomenout Uwe Fricker. Předvídání zajistí onen vnitřní klid, který pak člověku zabrání propadnout panice, když je na silnici poněkud rušno. Bezpečná jízda autem je především záležitostí našeho myšlení, vyžaduje pozorného, soustředěného ducha a klidnou ruku, což ostatně platí i mimo závodní dráhu.

I rutinéři se zúčastňují kurzu se zápalem, i když tyto manévry už trénovali mnohokrát. Více než polovina všech účastníků se zná už z předchozích akcí. Rekord drží lékárník ze Švýcarska, který soukromě jezdí s Audi RS2. Sám neví přesně, ale těchto akcí absolvoval dobře dva tucty. Vedoucí jedné inženýrské kanceláře v Bavorsku a řidič S8 má za sebou nejméně deset kursů a přišel by každý měsíc, pokud by měl dost času. Oba jsou kompetentními osobami, které mohou potvrdit, že takové akce mají smysl: „Člověk je pak na silnici pohyblivější a jistější,“ říkají, což potvrzuje jiný účastník, který ročně ujede autem 50 000 kilometrů: „Velké a malé krize v každodenním provozu se zvládají snadněji.“ Nikdo neskrývá, že mu tyto dny skýtají i hodně potěšení, ať už v Barceloně, Finsku nebo Seefeldu. Je to radost z techniky, radost z dokonalého ovládání auta.

Jedna z pěti žen, která zde také není poprvé, vypráví, jak díky tréninkovým jízdám Audi získala více jistoty, více přehledu, více suverenity. Je zde mimochodem se svým manželem a jezdí s ním, stejně jako tři jiné páry, po celé dva dny trvání kurzu společně v tomtéž autě, střídavě u volantu a na místě spolujezdce. Ne, ke konfliktům zpravidla nedochází, ujišťují všichni. Naopak: muži svým ženám bez výjimky lichotí, pokud jde o jejich řidičské umění.

Žádné výpadky, vyjetí z dráhy jen zřídka

Přiblížení se ideálnímu průjezdu závodní dráhy probíhá postupně. Malé skupinky účastníků kurzu trať studují a postupně se s ní seznamují. Instruktoři ukazují ideální stopu pro každou jednotlivou kombinaci zatáček, místa, ve kterých je zapotřebí brzdit a začít zatáčet. „Tajemství pěkně projeté zatáčky spočívá v progresivním řízení,“ opakuje Oliver, zatímco stojí na kraji trati, „a při výjezdu ze zatáčky“ – ukazuje rukama – „řízení v pravý okamžik otevřít a zatáčku čistě vyjet.“ Abychom získali ponětí o zručnosti za volantem a potřebném citu pro auto, je jen třeba bývalého pilota rallye pozorovat, jak pouhýma rukama vykresluje dokonalou zatáčku.

Mezitím se pokouším čistě zdolat protáhlou zatáčku ve tvaru S na konci cílové rovinky. Oliver má pravdu. Progresivní řízení pomáhá uklidnit auto a styl jízdy. Začínám točit pomalu a pak rychlost otáčení postupně zvyšuji. Získávám jistotu a konstatuji, že mi nejlépe vyhovuje polorychlá, dobře přehledná kombinace zatáček. Velké opatrnosti je naproti tomu zapotřebí u opravdu rychlých zatáček, protože s rychlostí musí stoupat i respekt před fyzikálními zákony.

Tři mechanici jsou stále v pohotovosti, aby měnili pneumatiky, kontrolovali brzdy a vůbec udržovali celou flotilu „á osmiček“ v co nejlepší kondici. Kurzy na trati, jako je Circuit de Catalunya, představují pro každé normální auto vražedné namáhání. Pro auta i mechaniky je vyznamenáním, že během dvou dní na závodní dráze žádný vůz A8 neselže.

Vytvořili jsme konvoje tří čtyř aut a poprvé jedeme celá kola. Vpředu instruktor, který udává ideální stopu a rychlost, za ním skupina. Je to docela pěkný estetický zážitek sledovat, jak malé pelotony sviští po okruhu kontrolovanou, jistou jízdou. Je to stejně pěkné pro účastníka za volantem i pro diváka od zdi boxů. Je vidět, jak účastníci kurzu postupně získávají cit pro auto. Jedu přímo za Oliverem, každá zatáčka se podaří, každý – téměř každý – brzdicí manévr sedne a vše v klidu, bez stresu.

Jak už bylo řečeno na začátku, jakmile jedu sám, stává se pocit jistoty rychle relativním. Volná jízda bez návodu a pomoci instruktora je vrcholem takového kurzu a předpokládá nezbytnou důvěru instruktorů ve skupinu. Uwe Fricker a jeho kolegové nejsou jen zkušenými piloty, ale i dobrými skupinovými psychology, kteří už dávno získali cit pro náladu frekventantů za volantem. Pokud ctižádost jednotlivých řidičů nadměrně vzroste, individuálně je umírní, aby atmosféra kurzu zůstala pod kontrolou. V našem případě to opravdu není zapotřebí, jsme příkladem ukázněnosti a rozumného přístupu.

Tedy vzhůru z boxů na dráhu aplikovat to, co jsme se naučili. Po několika kolech se vám opět vybaví jednotlivá místa, kde je nejlepší sešlápnout brzdu, manévry se stávají klidnějšími, chytnete svižný rytmus střídající pomalé a rychlé úseky a kdo volí správnou rychlost, ten vyhrál. Příliš rychle je totiž příliš pomalu. Tento poznatek si ověříte velmi rychle. Mnohem lepšího výsledku dosáhnete, zajedete-li čisté, hezké kolo, než kolo jen domněle rychlé, kde nic neladí dohromady.

Pokud přirovnáme jízdu autem ke hře na klavír nebo saxofon, pak potřebujete připravené hbité prsty a techniku, ale také nezbytný cit pro tempo, střídání rytmu a takt. Zajet dobré kolo je jako zahrát dobré blues: je třeba je cítit a ono ještě dlouho doznívá.

Markus Honsig
AUDI magazín 3/99