Byla legendou automobilového závodního sportu: Eliška Jungová

Stejně dobře by ale mohla být legendou v oboru „přístup k životu“.

„Člověk nemůže být veselý, kdykoliv se mu zachce. Ale může se o to vždycky snažit.“

– motto Elišky Junkové by mohlo znít kýčovitě. Kdyby se jí nepodařilo naplnit ho vlastním životem.

Životní příběh Elišky Junkové je známý

Alespoň částečně. Byla skvělou závodnicí. Prý s automobilovým sportem začala, aby se více přiblížila svému muži – Čeňkovi. Zakrátko se mu ale vyrovnala a pak ho v jednom závodě – s horším vozem, který Čeněk Junek odložil – dokonce porazila. Krátce na to ale její závodní kariéra skončila. Manžel se zabil při závodech v Německu a Eliška už závodit nechtěla. Od svých 28 let tedy byla legendou a této role se zhostila naprosto nevšedně. S dynamikou a optimismem. Vypráví o tom ve své vzpomínkové knize „Má vzpomínka je bugatti“. Napsala ji na popud nakladatele krátce po sedmdesátce. To jí ale zbývalo ještě přes dvacet let života a tak chybějící kapitolu pro aktuální vydání dopsal její adoptivní syn Vladimír.

Svého vlastního synovce si Junková osvojila po smrti jeho rodičů

Nejsilnější vzpomínkou Vladimíra Junka na ženu, kterou oslovoval „mamičko“, je poslední setkání s nezdolnou optimistkou. Při novoroční návštěvě nemocnice mu jako přání do nového roku řekla: „Rozdávej radost a lidé ti pomohou. Život je krásný.“

Se stejnou lehkostí a nadhledem popisuje Junková ve své knize pochybnosti

– díky kterým si udělala přestávku ve slibně nastartované bankovní kariéře i osudovém vztahu a podnikla cestu do Francie a Švýcarska: „Když jsem se vrátila do svého ženevského penzionátu, cítila jsem, jak se mění všechny moje záliby a myšlenky. Stávala jsem se automobilovým novověrcem. Musím říci, že můj pobyt v cizině a zkušenosti tam velmi intenzívním životem nabyté notně obrousily hrany našich vypjatých povah. V tom ohledu dal tedy vývoj zapravdu mému tvrdošíjnému lpění na odkladech svatby. Přece však vidím v tomto procesu zrání dva vlivy, které rozhodně zapůsobily na konečné rozhodnutí. První byla bolest zubů. Přepadla mne, když jsem jednou šla novoměstskými uličkami do svého bytečku na nábřeží. V Pštrossově ulici jsem spatřila tabulku svého prvního dentisty v životě – MUDr. O. Hlaváče. Vstoupila jsem bez prodlení do jeho ordinace. Tenkrát ještě nebyly čekárny lékařů natřískány jako dneska a doktoři měli dost času na pohovory s pacienty. S dr. Hlaváčem jsme měli mnoho společného.

On se právě vrátil z delšího studijního pobytu ve Spojených státech, já jsem se vrátila z ciziny. Dr. Hlaváč prožíval manželskou krizi a já jsem prožívala doby závažného rozhodování. Spřátelili jsme se záhy,

Hlaváč mi byl společníkem nesmírně zábavným, jak ani jinak nelze očekávat od Alaricha, autora veselých medicínských historek a anekdotáře, tehdy snad vedle malíře Čejky u nás největšího. Nedostávala jsem od dr. Hlaváče jenom zábavu; dostávala jsem od něho i moudré rady. Seznámil mne s literaturou Šrámkovy generace, uvedl mne do Umělecké besedy a rozbíral se mnou odpovědně i můj poměr k Junkovi. Závěr jeho diagnózy byl, že se k sobě velmi dobře hodíme a že bychom se měli vzít.

Druhým mocným popudem k tomu bylo naše rendez-vous v Paříži

Tam se ukázalo, že jsme oba schopni při vzájemném respektu vytvořit ovzduší dokonale harmonické, nezbytné pro obapolné spolužití. Můj pobyt v Ženevě pak už pokračoval jako příprava ke změně stavu. Zatím se Junek horlivě soustředil na sportovní závodění. (…) Šla mi hlava kolem z té první závodní bitvy, ale okouzlovala mne. Že se stanu na příštích pár let přímou účastnicí těchto hlučných bojů ve sportovním světě, jsem tehdy netušila.

Brzy nato, 24. června 1922, jsme měli svatbu, toliko za přítomnosti svědků

První byt jsme měli v Platýzu na Národní třídě. Shodou okolností se změna mého příjmení spojuje i se změnou mého křestního jména. Česká Alžběta je v jiných jazycích Elizabeth a důvěrná zkratka zní Eli, Eliza nebo Elina. Tak mne všichni volali a z toho jako za starodávna v Čechách vycházela Eliška. Obměna jména se dostavila samovolně a ujala se nenásilně i u mých nejbližších. Jisto je, že Eliška Junková se v mnohém lišila od Alžběty Pospíšilové.“

Šest let po svatbě, v roce 1928 Čeněk Junek

– na okruhu v Nürburgringu tragicky zahynul. Pro Elišku skončila životné éra závodnice, motorismu se ovšem věnovala dál. Pomáhala vybírat tvar trati Masarykova okruhu u Brna. Než začala 2. světová válka, byla populární téměř jako filmová hvězda. Po válce se také krátce obávala, aby ji nestihl podobný osud jako některé prvorepublikové herečky. Tato obava se ovšem nenaplnila.

U Bati, ve vedení exportu pneumatik, Eliška Junková vymyslela název Barum jako spojení firem Baťa, Rubena, Matador. V oboru pracovala i po znárodnění, až do důchodu. Po válce se ještě jednou vdala – za sportovního redaktora Ladislava Kháse. A společně s jeho pomocí také napsala své paměti „Má vzpomínka je bugatti“.

Vydání ze sedmdesátých let ale bylo výrazně pokráceno. Aktuální text z nakladatelství Verzone vychází s minimálními úpravami, navíc ho doplňují cenné korespondenční záznamy a dobové materiály. Včetně fotografií. Přesto se nejedná o klasickou životopisnou knihu. Mezi výčtem závodů, dopisů, setkání totiž Eliška Junková zachycuje vzácnou schopnost – neochotu, dost možná přímo neschopnost, být poražen.

Eliška Junková (1900 – 1994) je neodmyslitelně spojena

– s historií motorismu i počátky automobilového závodění. Stala se první ženou v historii, která za volantem vítězila v závodech typu Grand Prix. Celkem dvacetkrát si dojela pro vítězství (například při 1. Velké ceně Německa, v závodech Zbraslav – Jíloviště či Ecce Homo). Na úrovni mateřštiny ovládala němčinu a francouzštinu. Výborně mluvila i anglicky. Naučila se italsky, rusky a trošku španělsky.

Eliška Junková: Má vzpomínka je bugatti

V novém, rozšířeném a upraveném vydání s kapitolou a úvodem Vladimíra Junka vydává v roce 2016 nakladatelství Verzone Pevná vazba, 372 stran, MOC 359 Kč.

Tisková zpráva: Zuzana Vlčková, PR & Media Specialist, zuzvlcek@gmail.com