Stanovisko Sdružení AP a Svazu dovozců automobilů

– k výzvě Evropské komise vládě ČR ve věci registrací ojetých silničních vozidel

Stížnost, kterou obdržela Evropská komise v záležitosti registrace dovážených ojetých vozidel, se týká české právní úpravy (zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích), která dle názoru Komise ukládá přísnější podmínky než jaké se vztahují k opětovné registraci domácích ojetých silničních vozidel v obdobné situaci. V předmětném dopise je vznesena kritika na skutečnost, že silniční vozidla, dovezena ze států Evropské unie jsou odmítána k registraci, pokud nejsou nositelem osvědčení o homologaci typu ES a pokud jejich stáří je delší než pět let. Naproti tomu není omezováno znovuvzetí vozidla do registru u silničních vozidel již dříve provozovaných v České republice.

K tomu uvádíme:

1/ Dle našeho názoru je pojem „opětovná registrace domácích ojetých silničních vozidel“ nesmyslný, neboť žádná opětovná registrace domácích ojetých silničních vozidel se prakticky neprovádí. Každé silniční vozidlo, ať již jako nové či ojeté (z dovozu) podléhá schválení technické způsobilosti, které se provádí pouze jednou a na základě tohoto schválení je provedena první (a jediná) registrace vozidla. Při změně majitele v rámci ČR se totiž nejedná o novou registraci silničního vozidla prováděnou na základě schválení technické způsobilosti. Pokud již bylo vozidlo zaregistrováno v registru vozidel a dojde-li ke změně jeho vlastníka, nejde o novou registraci vozidla, ale pouze o změnu v registru vozidel.

2/ Je naprosto evidentní, že pro schválení silničního vozidla do provozu a jeho následné první registraci v té které zemi, musí být stanoveny podmínky pro tento postup. Vzhledem k rozdílnosti národních předpisů pro schvalování silničních vozidel v minulosti (a tím i rozdílů v provedení vozidel) je logické, že uznávat schválení (registraci) provedené v jiném státě lze zřejmě až od určité doby, tedy zhruba od doby, kdy došlo alespoň k dílčí harmonizace požadavků na schvalování vozidel v rámci zemí EU. Z tohoto principu vychází i česká právní úprava v této oblasti. Nedodržení tohoto principu by mohlo vést až k absurdním situacím – např. do ČR by bylo možno dovážet i ojetá vozidla s dvoutaktním motorem (např. Trabant či Wartburg), jejichž dovoz do ČR (tehdy ještě ČSSR) byl zakázán již od roku 1985.

3/ Pokud má silniční vozidlo uděleno udělení osvědčení o homologaci typu ES, není žádné věkové omezení pro jeho první registraci v ČR. Rovněž tak žádné věkové omezení neplatí, pokud je technickým protokolem, vydaným zkušební stanicí doloženo, že vozidlo svým provedením odpovídá udělené homologaci typu ES.

4/ V materiálu Komise se dále nesprávně uvádí, že rozhodná doba pro možnou první registraci dovezeného silničního vozidla, u něhož není prokázáno udělení osvědčení o homologaci typu ES, je pět let. Tento limit se týká pouze nákladních vozů kat. N2 a N3, autobusů kat. M3 a přípojných vozidel kat. O3 a O4. U všech ostatních kategorií silničních vozidel je stanoven limit na 8 let. K tomu nutno dodat, že první registrace těchto vozidel se provádí na základě technického protokolu vydaného zkušební stanicí. Zkušební stanice vydá technický protokol, splňuje-li vozidlo technické požadavky stanovené právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána, a které byly platné pro danou kategorii vozidla v České republice v době výroby vozidla.

5/ Domníváme se, že rovněž není pravdou tvrzení Komise, že splnění těchto zvláštních podmínek se požaduje pouze u dovezených ojetých silničních vozidel. Požadavky ve smyslu § 35, odst. 2/ zákona č. 56/2001 Sb. musí splňovat i domácí ojetá vozidla (to jsou vlastně všechna zaregistrovaná vozidla) v rámci pravidelných kontrol ve stanicích technické kontroly a stanicích měření emisí (např. u osobních automobilů každé dva roky).

6/ Nelze opomenout ani skutečnost, že automobily jsou v rámci Světové obchodní organizaci WTO tzv. „citlivou položkou obchodu“, z čehož možno dovodit i případné specifické požadavky národních předpisů. To je důležité zejména v případech, když by z různých důvodů (např. sociálně ekonomických ale třeba i ve vazbě na směrnici 2000/53 ES) mohl převládnout pouze jednosměrný obchod v dané zbožové komoditě, což je v případě ČR a obchodu s ojetými silničními vozidly nanejvýš pravděpodobné.

Z výše uvedeného vyplývá, že vnitrostátní opatřeními (právní úpravou platnou v ČR) nedochází přímo ani nepřímo k rozlišení mezi domácím a dováženým zbožím (ojetými silničními vozidly), neboť:

každé silniční vozidlo, uvedené jednou do provozu v ČR (ať zde zakoupené jako nové či dovezené jako ojeté) je ojetým automobilem, jehož technická způsobilost k provozu v ČR byla jednou schválena a na základě tohoto schválení došlo k jeho registraci;
oba „druhy“ zboží podléhají před registrací schválení technické způsobilosti, které se provádí pouze jednou;
žádná opětovná registrace domácích ojetých vozidel neexistuje;
domácí i dovezená silniční vozidla podléhají pravidelným technickým kontrolám a měření emisí;
česká právní úprava plně respektuje udělení homologace typu ES, avšak retrospektivně nelze přijmout veškerá ostatní schválení vozidel provedená v jiných zemích pouze na základě jejich národních předpisů;
je zcela obvyklé, že podmínky pro schválení nového vozidla a dovezeného ojetého vozidla jsou i v zemích EU rozdílné;
ve většině zemí EU sice není dovoz ojetých vozů omezen rokem výroby, platí se zde ale velmi vysoké poplatky nebo existují jiná technicko administrativní omezení pro uvedení do provozu (první registraci) v dané zemi.

Není tedy pravdou tvrzení, tak jak je uvedeno v dopise místopředsedy komise, že vozidla dříve provozována v České republice lze bez omezení opětovně registrovat v registru vozidel. Naopak „domácí“ vozidla musí při opětovném schválení technické způsobilosti k provozu na pozemních komunikacích splňovat poslední (současné) platné technické předpisy a směrnice, a jsou tedy ve svém důsledku naopak prakticky diskriminovány oproti dováženým ojetým vozidlům, na něž jsou uplatňovány starší (5, 8, případně 12 let) a nikoliv současně platné technické požadavky dané předpisy nebo směrnicemi.

Z výše uvedeného je zřejmé, že pisatel stížnosti doručené Komisi Evropského společenství špatně interpretoval stávající platnou právní úpravu a uvedl komisi v omyl. Z právní úpravy České republiky jednoznačně vyplývá, že podmínky schvalování technické způsobilosti vozidel k provozu na pozemních komunikacích jsou, ve vztahu k individuálnímu dovozu vozidel rovné.

Nutno ještě dodat, že vývoz ojetých vozidel ze zemí EU 15 směrem „na východ“ byl v zemích EU 15 zemích pečlivě monitorován a pravidelně vyhodnocován. Vývoz ojetin do nových zemí EU „působil jako stimulátor vnitřního trhu“ v té které zemi EU 15 a vzrůst tohoto exportu byl v těchto zemích zcela nepokrytě pozitivně hodnocen (de facto se jednalo o vývoz budoucí problematiky likvidace autovraků za své hranice). Toto se přitom týkalo nejen osobních automobilů, ale i užitkových (nákladních) vozidel a autobusů.

Za Sdružení automobilového průmyslu: Ing. Antonín Šípek, ředitel sekretariátu:

Za Svaz dovozců automobilů: Ing. Pavel Tunkl, tajemník