Téměř každý to už někdy dostal černé na bílém jako důkaz: jel rychleji, než policie dovoluje. Přirozeně, o všem se dá smlouvat. Ale řidič, který byl v Audi A3 vyfotografován na proslulém Elzer Bergu v rychlosti 275 km/h, se chová hloupěji, než je únosné – v mylném domnění, že přístroj je cejchován jen do 250 km/h.
Zařízení pro kontrolu silničního provozu v Elzu je pravděpodobně nejznámější v celém Německu. Na tomto místě klesá vozovka prudce dolů, do Limburgu an der Lahn. Značky varují před klesáním. Je tam předepsána rychlost 100, pro nákladní auta dokonce 40. Přesto se na úseku od Kolína do Frankfurtu hodinu za hodinou ženou nové oběti do pasti, hnány pudem po rychlosti jako lumíci do propasti. Jen na Elzer Bergu se rok co rok vybere 40 000 až 50 000 pokut – pro Hessensko vítaný příspěvek ve výši šest milionů marek.
Ne alkohol, ale nepřiměřená rychlost je nejčastějším porušením pravidel silničního provozu v Německu. Přijde-li řidič o řidičský průkaz, zní obvinění ve dvou třetinách případů: Překročení povolené rychlosti. V minulém roce to postihlo čtvrt milionu řidičů a tendence je stoupající. Odborníci požadují pro bezohledné řidiče důraznější tresty – i ADAC podporuje zákonnou iniciativu zaměřenou proti chronickým nohám z olova.
Lid ale, jak jinak, reptá. Kontrolu číhající u silnice pokládá za mrzké výběrčí. A tak přistupuje k dílu. Stacionární měřiče zalepuje, demoluje, odřezává. Při pořizovací ceně 80 000 marek za kus vzniká značná škoda. K ochraně před vandalismem se proto mnohé přístroje dodávají s výztuží odolnou proti střelbě, se speciálními zámky a odděleným poplašným zařízením.
Nevole však nepřichází zcela bezdůvodně. Že některé obce chtějí především inkasovat pokuty, je průkazné. Tak např. Zemský soud v Cáchách se musel zabývat občanskou žalobou rýnské obce, která od muže s pilou chyceného při činu požadovala nejen vyrovnání nákladů na opravu skříně, ale navíc ušlý příjem ze stvrzenek o zaplacení pokut. Soud žalobu zamítl s tímto zdůvodněním: vzhledem k „represivní funkci pokut“ je dosažení příjmů veřejných institucí „vedlejším efektem“, i když žádoucím; nárok na peněžní pokuty není žádnou garantovanou „součástí jmění“, protože v ideálním případě by byl příjem nulový. Totiž tehdy, kdyby všichni dodržovali předepsanou rychlost.
Nyní jak známo nežijeme, navzdory Kantovi a Leibnitzovi, v ideální společnosti. Ale v reálné, ve které většina má více naspěch, než dopravní situace obecně dovoluje. Uvnitř obcí 60, na silnici mimo obec 110 se zpravidla za přehnané nepovažuje. V noci na prázdné dálnici také nikdo nejede 130.
Důsledkem kontrol je jakási lidová zábava: policii trochu obelstít. Jedni sázejí na solidaritu: dávno osvědčené znamení světly a kolegiální znamení rukou se na východě Německa (ale i u nás) ještě běžně používá. Taxikáři se rádi vzájemně dorozumívají kódovanými rčeními („náledí na Elbchaussee“). Přitom se mezi ochránci pořádku a rychlostními hříšníky vyvinula zákopová válka podle určitých pravidel. Většinou jde o policejní důkaz, kdo opravdu seděl za volantem. O nejběžnějších tricích se hovoří často. „Sklopit sluneční clonu, zvednout límec a nasadit brýle proti slunci,“ doporučuje například anonymní řidič na internetu. Ve skutečnosti před soudem v případě pochybností stačí k identifikaci obžalovaného odkrytý ušní boltec. Doporučuje se odšroubovat SPZ (výmluva při kontrole: „Právě upadla!“). Nebo přikrýt vlhkým plastovým sáčkem („právě přinesený větrem“). Natřít blátem. Z BI (Bielefeld) udělat B (Berlín). Nebo vše překrýt odrazovou speciální fólií. Takovéto manipulace ovšem mohou mít následky. Jsou totiž pokládány za falšování důkazů a za to hrozí trest odnětí svobody.
Tajemství synchronního oka
Jednu dobu to bylo pokládáno za obzvláště chytré: pověsit na zpětné zrcátko stříbrné CD. Avšak to může fungovat nanejvýš náhodně a jen tehdy, když je plocha přesně orientována k blesku, což se v praxi nedaří, protože kontrolované auto mění svou polohu. Technicky náročnější jsou pomůcky jako synchronní oka, která normálně používají jen ateliéroví fotografové. Synchronní oka opakují bleskový impuls za několik málo milisekund protibleskem. Intenzity blesku postačující k oslepení policejních kamer však dosahují jen profesionální agregáty. Aby učinily řidiče a SPZ nerozeznatelnými, musely by celé vozidlo uvnitř i zevně proměnit v jedinou světelnou kouli. Policejní mluvčí jednohlasně ubezpečují, že by potřebné náklady byly pro kočku. Nehledě na to jeden britský fotograf metodu přihlásil Źjako patent.
Notoričtí rychlojezdci se zkrátka do jízdy autem zbláznili. Natolik, že jsou „za protiopatření na hranici legality“ vždy připraveni platit. Nejdráže se prodávají přístroje varující před radary, za ceny mezi 400 a 3000 markami. Podle zákona o vysílání byly v Německu až do roku 1996 zakázány. Nový zákon o telekomunikacích nyní povoluje jejich vlastnictví i obchod s nimi (i když kupní smlouva je stále v rozporu s dobrými mravy, což znamená, že o své peníze přijdeme v každém případě). Ani jízda s varovným přístrojem zapnutým na příjem ve vlastním autě není trestná. Přitom policie smí přístroj zabavit a zničit, když se domnívá, že dochází k „aktuálnímu ohrožení bezpečnosti a pořádku“. A to nastane automaticky tehdy, jakmile někdo přijede a má na tachometru pár kilometrů navíc. Ještě horší karty má vlastník varovného přístroje ve Francii: tam může být rovnou zadrženo celé vozidlo. Ve Švýcarsku, Rakousku, Maďarsku, Lichtenštejnsku a na Slovensku hrozí dokonce tresty vězení.
Zamotaná není jen otázka právní, předmětem sporu je především užitečnost malých šedivých krabic. Pokud to funguje podle údajů výrobců, tak jejich produkty jsou schopny lokalizovat radarové paprsky ze vzdálenosti několika stovek metrů. K tomu musí být vytříděny všechny podezřelé signály – elektromagnetické vlny v rozsahu několika gigahertzů. Na této frekvenci pracují vedle policie soukromí vlastníci mobilních telefonů, automatická otevírání dveří, poplašná zařízení, závory. Proto většina přístrojů ve městě neustále pípá, cvrliká, píská nebo bliká – bezpochyby nepříjemný doprovod, když beztak už jedeme příliš rychle.
Může-li rychlostní hříšník na radarovém poli ještě doufat, na jiném poli dostává zásah do zad. Ruku v ruce s postupujícím pokrokem sází policie stále více a více na princip laserového měření, což by opět vyžadovalo vlastnit nanejvýš náročné přístroje na varování před laserem.
Žádné varovné přístroje nepomáhají proti paralelním světelným závorám nebo indukčním smyčkám ve vozovce. Proti tomu se lze bránit jedině tak, že získáme elektronický atlas (pokud možno vybavený GPS – Global Positioning System) a kompletní seznam všech stacionárních zařízení. Což se koneckonců nezdá zvlášť smysluplné, neboť stanoviště jsou všeobecně známa. Nebo tak jako tak ohlašována dopravním servisem různých rozhlasových stanic.
Nic nestojí rada chovat se po spáchání přestupku pokud možno tiše. Dvacet procent všech snímků, jak údajně zjistil časopis Focus, je od počátku nepoužitelných. Dost často se policii nepodaří řidiče v průběhu předepsaných tří měsíců identifikovat. Pronajaté a firemní vozy ztěžují hledání držitele. Motocyklisté jsou díky ochranné přilbě jen zřídka k poznání. Celkově bývá asi jedna třetina procesů opírajících se o radarové snímky úřady zastavena.
Pokud přesto dojde k soudnímu projednávání, advokáti radí odmítnout výpověď. A trvají na vydání protokolů o měření. Mnohdy tam znalec může najít chybu, protože ani metody policie nejsou zcela nezáludné. Vedle fyzikálně podmíněných chyb se mohou vyskytnout i provozní poruchy. Místo instalace může být zvoleno nevhodně. I počasí hraje určitou roli. „Neexistuje žádný přístroj,“ říká freiburský odborník na dopravu Ulrich Löhle, „který měří za všech okolností správně.“
Radioamatéři si vyrábějí rušičky
Ulrich Löhle už byl svědkem nejpodivnějších případů. Před lety proslula tehdy 79letá Erna Dankersová z Dolního Saska jako turbo-babi. Podle mínění úředníků totiž jela po dálnici svým listově zeleným traktorem (značka Deutz, rok výroby 69) rychlostí dobrých 114 km/h; ve skutečnosti byl měřící paprsek značně vedle. I Státní fyzikálně technický ústav v Braunschweigu, který jako nejvyšší instituce pro měření odpovídá za cejchování přístrojů, připouští, že k takovým chybám dochází.
Filmy nebo fotografie mohou být zaměněny, fotografie špatně vyhodnoceny. V Bonnu se to stalo jedné místní obyvatelce, která své auto zaparkovala v ulici s klidným provozem. O něco málo později našla ve své poštovní schránce hned šest oznámení o udělení pokuty za příliš rychlou jízdu – po přezkoumání se ukázalo, že poznávací značka jejího parkujícího auta se pokaždé dostala do obrazu. Ale vyskytl se už i opačný případ. Do novinových titulků se letos dostala takzvaná „Ludwigshafenská radarová aféra“. Pracovníci městského dozoru připustili, že někdy za úplatu, někdy údajně i na přání shora, měsíčně zničili 40 až 50 kompromitujících radarových snímků. V Sársku se ještě dnes šušká, že celá řada dopravních hříšníků nebyla povolána k pokladně jenom proto, že se mezi nimi vyskytl i předseda zemské vlády.
Historky jako tato jsou vždy vodou na mlýn lidovému hněvu. Dokud existují léčky na rychle jezdící řidiče, je postaráno o téma hospodských diskusí. Od té doby, co se fotografuje s bleskem, jde technický vývoj stále dál. Radioamatéři podomácku vyrábějí rušičky, kterými chtějí své nepřátelské vysílače na okraji silnice zneškodnit jako ve Hvězdných válkách. Na internetu se již odehrává živá výměna názorů na toto téma.
Radarfalle.de, adresa všech (ne)vinně pronásledovaných, však dochází po důkladném vyhodnocení všech pro- a protiargumentů k překvapujícímu závěru: nejjednodušší prevence před pokutami a zákazem jízdy je „stále ještě dodržování nejvyšší povolené rychlosti“.
K pokladně !
Od května podle předpokladu vstoupí v platnost nový sazebník pokut. Pro motorová vozidla pod 2,8 tuny, tj. pro všechny osobní vozy platí: až do 20 km/h nad přípustnou maximální rychlostí varovná sazba mezi 20 a 75 markami. Nad tím už hrozí vyšší pokuty a 1 až 4 body ve flensburském rejstříku. Koho přistihnou v obci při jízdě o 30 km/h vyšší, tedy například při 61 v zóně s maximem 30, musí kromě toho počítat se zákazem jízdy po dobu jednoho měsíce. Mimo uzavřené obce se takovýto zákaz uděluje při diferenci od 41 km/h.
Kdo v uzavřené obci překročí dovolenou rychlost o 50 km/h, musí počítat se dvěma měsíci zákazu jízdy. V jiných těžkých případech se řidičský průkaz odnímá dokonce na tři měsíce.
Okamžitě se zvyšuje maximální výše pokuty za rychlou jízdu ze 450 na 850 marek. Ta se vztahuje třeba na provinilce, kteří uvnitř uzavřených obcí překročí maximální povolenou rychlost o více než 70 km/h.
Jörg Albrecht
AUDI magazín 2/2000
