Ing. Pavol Bahyl je sám na vozíku.
Jsou podle Vás hendikepovaní řidiči nebezpeční? Nebezpečnější než jiní řidiči?
Rozsah hendikepů je velmi široký, a proto na tuto otázku nelze odpovědět paušálně. Myslím si, že takových 75 % hendikepovaných řidičů s dobrým řízením jsou naprosto rovnocennými partnery. Možná, že v případě nějakých testů by se umístili až na nižších místech žebříčku, ale myslím si, že by se dostali před starší řidiče nebo nezkušené řidiče… Invalidi by určitě nebyli úplně na konci.
Hendikepovaní řidiči se účastní nejrůznějších soutěží v řízení, jízd zručnosti, slalomů, dělají si různé soutěže… U zdravých řidičů většinou nic kromě autoškoly není – udělají si řidičák a tím to pro ně obvykle končí a učí se jenom chybami. Invalidi se naproti tomu hodně setkávají, zdokonalují a sledují nové trendy v systémech řízení.
Jak se vlastně učí řidič, který se dostane na vozík, ovládat svůj vůz s ručním řízením?
Na rozdíl od západní Evropy u nás zatím není předpis, který by stanovoval státem kontrolované zkoušky. Nevím ani o tom, že by se nějaké vyhlášky či předpisy v tomto ohledu připravovaly po našem vstupu do EU. My jsme přemýšleli, že bychom v ČR vyrobili nějaké trenažéry, ale jde o drahé záležitosti.
U nás jsou specializované autoškoly při různých rehabilitačních ústavech, kde si dělají řidičáky i ti postižení, kteří ještě ŘP nemají. Ve specializovaných autoškolách si každý může koupit kondiční jízdy a zdokonalit se pod dohledem instruktora, který mu poradí, jaký typ řízení by si měl pořídit.
Kolik je vůbec v ČR řidičů s ručním ovládáním?
Podle našich zjištění v ČR přibývá 300 – 350 nových hendikepovaných řidičů ročně. Odhaduji, že celkově se po našich silnicích pohybuje minimálně 10 tisíc invalidních řidičů s ručním ovládáním.
Jaké jsou stupně postižení?
Postižení je celá řada. Může jít o „obyčejné“ amputace nohy u lidí s těžkou cukrovkou, u kterých většinou změna řízení není tak podstatná a řídí velmi dobře. Někdo je ale po úrazu a má komplikovanější omezení. To jsou například quadruplegici, kteří mají postižené nohy i ruce a pohybují se na elektrických vozících. Těchto výrazněji postižených invalidních řidičů je 15 až 20 %. V jejich případě je velmi důležité, jaká hybnost a síla jim zůstala – jde o úchop volantu a sílu jakou vyvinou.
S jakými potížemi, z hlediska řízení, se musejí hendikepovaní řidiči potýkat?
U zmíněných quadruplegiků se může stát, že pokud jim nějaký „střelec“ hodí myšku rovnou před kapotu, nemusí dokázat zastavit tak rychle, jako dobrý zdravý řidič. U „normálních“ paraplegiků (pouze postižení nohou) problém s brzdou není. Ten je opravdu jen u té úzké skupiny hodně postižených řidičů. Naopak se stává, že paraplegik, který má ovládání brzdy hned u volantu a drží na páce ruku, zareaguje po čertech rychle – rychleji než řidič, který musí přešlapávat pedály…
Je opravdu bezpečné, aby řídili i lidé s postižením všech končetin?
Tito výrazněji postižení lidé už na silnicích opravdu nezávodí. Nechávají si před sebou dostatečný odstup a jezdí opatrně, aby zvládli včas brzdit, ale pokud jim někdo to místo bere, tak může dojít ke kolizi. Stejně by to však dopadlo i v případě vyplašeného mladého řidiče, nebo staršího řidiče s pomalejšími reakcemi.
Tito lidé ale nejsou zdrojem nějakého potenciálního problému. Ten nastává ve chvíli, kdy se na silnici objeví agresivní řidič, který připraví krizové situace i zdravým řidičům, kteří mají co dělat, aby jeho manévry zvládli.
S jakými druhy postižení lze dnes vlastně řídit?
Firmy z celého světa se dnes snaží tak trochu přetrumfnout jedna druhou v tom, jakým lidem umožní řízení. Některé systémy umožňují řízení lidem téměř bez pohybu, ale nevím, jestli to je pro provoz úplně dobré. Na druhou stranu nechci být ten, kdo by rozhodoval od jakého stupně postižení se už řídit nemůže.
V České republice musí být člověk schopen řídit auto sám, to znamená, že můžeme přimontovat páky na brzdy a na řízení. Pokud by však měl ještě nějakého jiného technického pomocníka pro zatočení nebo brzdění (například systém nahrazující volant joystickem), jedná se o tzv. nepřímo řízený stroj, který spadá do stejné kategorie jako některé stavební stoje (např. Bobcat, řízený pákami). Takové vozy mají omezenou maximální rychlost do 25 km/h, což není o mnoho více, než činí rychlost elektrického vozíku.
Jak jsou na tom čeští řidiči s ohleduplností? Zabírání míst invalidům je běžná praxe.
Ano, plno řidičů klidně zaparkuje na vyhrazených místech. Problém je možná i v tom, že dnes má právo na vyhrazené místo každý invalida, který má průkaz ZTP/P, ale ten zahrnuje nejrůznější druhy postižení. 90 % řidičů, co má značku invalidního vozíku, jsou lidé, kteří dokáží normálně chodit.
Dovolil bych si jednu kacířskou myšlenky: Například u hypermarketů je vyhrazených míst možná až příliš a to provokuje. Mělo by jich být méně, ale vyhrazené opravdu vozíčkářům a policie by měla jejich užívání tvrdě kontrolovat.
Zítra v pátek rozhovor s majorem Stanislavem Humlem, vedoucím odboru dopravní policie PČR správy Středočeského kraje.
